Zoidber z Wikipedie – naprosto relevantní obrázek…
Druhý díl by se dal nazvat: Spálení aneb nová tradice? V minulém díle jsem popisoval první větu, dnes se posuneme o pár týdnů dále (přesně vyjádřeno o 12 dní).
Byl pátek, loňského roku (2013). Duben. Přesně 1 den před mými narozeninami. Dali jsme si procházku ze školy a zmrzlinu, kterou oba milujeme. Dodavatelem byla cukrárna Kolbaba (pokud ji neznáš, nevadí). A pokud ji znáš, víš, že se je v Brně na Kounicově :).
Šli jsme cestou necestou až na Svoboďák, kde jsme spokojeně lízali… zmrzlinu! Krásně svítilo sluníčko a my se bavili. Až nadešel čas rozloučení. Bylo mi popřáno k narozeninám a dostal jsem pusu na… tvář. Mělo to být odlišné od normálního přání. Já šel do práce a Deňule domů.
V práci jsem to zjistil. Spálil jsem se (a nebyl jsem sám). Velmi luxusně, musím říct. Vypadal jsem jako velký krab. Jako Zoidberg, čoveče. Triko, kraťasy a brýle. Co víc si přát?
Jasně, vtípky ze strany kolegů a rodiny. Doma jsem se totiž vykecal na běhaní po úřadech, které jsem stejně absolvoval – FÚ. A to bylo asi ještě více srandiček.
A mám pro Tebe otázku, víš, jak vznikají nejlepší tradice? Náhodou. Letos jsme se opět pěkně spálili na oslavě mých narozenin. Teď už to bylo přesně v jejich den. Takže prakticky, skoro až teoreticky, na rok přesně. Že by tradice?
Já si ten den užil Zajel jsem si trasu: Vyškov-Prostějov-Ségra-Vyškov, najel jsem si 100 km na svém road bikeu a užil jsem si pěknou grilovačku.
PS: Tehdy jsem ji zaujal i bublifukem, který jsem si s sebou na to rande přinesl ;-).
První díl tohoto miniseriálu nalezneš třeba Tady.
V příštím vydání bude? Vešel se tam!
nikde Nikdo 